Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kitmírovi dědicové

 

Jeho pán je mu více než sluhou. V noci odpočívá při svém psu a ustele mu na vlastním lůžku, aby ve dne šel vedle něj jako hrdý bojovník."

Hasan Abu Nuwas, dvorní básník Haruna ar Raschida z Bagdádu, cca 790 let před Kristem.


       Pískově zbarvený, dlouhonohý, vznešený: tak jako kráčeli svatí tři králové k audienci, nese se trio sloughi po boku svého pána cestou, tvořenou ochotně se otevírajícím špalírem diváků. Psi vidí každého a všechno, ale zdá se, že nikoho nevnímají. Netečně poskytují lidem přízeň svou přítomností.

Přitom je to jejich svátek. Jednou do roka se tu odbývá na svazích Antiatlasu na severozápadě Maroka a shromažďuje lidi a psy z celého království. Více než 500 km vypůjčeným autem sem přicestovali např. Mohammed a Mokhtar z oblasti Marrakéše - na plošině proviant, datle, voda a jejich sloughi.
Nyní vjíždějí na náves v Imin Tatelt v malém Douaru, kde se sejdou lovci a jejich lovečtí psi. Je to posvátné místo posvěcené moudrým a učeným Maraboutem Yakoubem. Ben Yakoub se jmenují jeho obyvatelé, synové Jakoba a mnozí tak nazývají malebně usazené sídlo mezi dvěma svahy, které se nyní na 3 dny stane výročním tržištěm.
Výroční trh zbožnosti a marnivosti. Přicházejí sem zpívající a modlící se lovci. Jinak než jejich psi užívají pozornosti, kterou vzbuzují elegantní zvířata.
Ben-Jakoubané stojí šťastně a nadšeně těsně vedle sebe, ačkoli sloughi znají z každoročních slavností lépe než mnozí jiní Marokánci.
„Je to právě vždy něco zvláštního vidět tato krásná zvířata zcela zblízka", říká nám prodavač vody, který ze samého nadšení dětem své osvěžení tentokrát rozdává zdarma. Může si to dovolit, protože on a jeho sousedé ví, že vesnice pokaždé obdrží odškodnění ve formě naturalií za to, že lovcům a poutníkům poskytuje pohostinnost.
 
Každoročně se scházejí v odlehlém poutním místě Antiatlasu lovci -sloughi z Maroka. Po tři dny odbývají k poctě jednoho svatého ritu­ální porážky, nábo­ženské obřady a hony s ušlechtilými chrty. Před důležitými příle­žitostmi bývají sloughi pomalováni henou.Symboly, jako ruka Fatimy (sestry proroka Mohammeda) mají vzácného psa ochránit před „zlými zraky" závistivých sousedů.
Návštěvníci s sebou v tomto roce přivezli 14 kusů hovězího dobytka. Ty byly poté na návsi poraženy podle mohammedánského rituálu. Maso dostanou hostitelé. Dobrý důvod oslavovat moudrého Marabouta, který ještě může přinést zázrak i staletí po jeho smrti, právě tak jako dary, které tu zanechávají zbožní poutníci na jeho hrobce. Malý, ale důležitý zázrak se i tentokrát přece stal: lovci se sloughi zůstanou letos v Imin Tatelt zcela sami bez kontroly. Obávaný dozorce nad lovy z příslušného oblastního hlavního města Tata se neobjevil. Již dlouho je lov s rychlými sloughi i v této krajině zakázán a on je ten, kdo může psy zabavit.
Proto se k takovému srazu sloughi zve jen potají a mnohdy - jako např. vloni, se akce pro jistotu o pár dní posunula. Jsme hrdí na to, že tato událost, které předchází staletá tradice, bude zdokumentována. Je krásné, že se lovecký dozorce bál těžké cesty horami. Snad modlitby některého z lovců způsobily malý zázrak - (Sv.) Jakob se stará o Své lidi (ovečky) a tím se stará i o sloughi. Vždyť tato setkání jsou nesmírně důležitá pro udržení chovu, dědičné čistoty a kvality rasy. Co se tu děje je důležité i pro velké přehlídky psů v Evropě. Mokhtar nám prozrazuje: „Když vidím, že tu má někdo lepšího psa než já, snažím se sem příště vrátit s ještě lepším zvířetem." Slavnost v Ben Yakoubu je jedním ze způsobů původních přehlídek výkonnosti, podle níž se opětovně srovnává a vylepšuje třída a standard sloughi.
Příležitost k tomu poskytuje hlavně vlastní vrchol setkání: po ukončení náboženských oslav začíná hon, velká společenská událost pro majitele sloughi. Tentokrát běží více než 40 psů polopouští, kamenitou a trnitou stepí a pestrobarevnou měsíční krajinou písečných dun. Dnes je to ovšem jiný hon, než který tu kdysi provozovala bohatá berberská knížata. V roce 1912 líčil tuto podívanou přítel lovců August le Gras v německé plemenné knize chrtů:
„Sloughi jsou vyzvednuti na koně a jezdcem drženi na levé ruce. Pravá pak drží uzdu. Poté se objeví v dálce stádo gazel. Teď vpřed! Jezdci sklonění přes hlavy svých koní, burnusy vlající za nimi, zvedají se mračna písku. Gazely spatří své úhlavní nepřátele: lidi! Prchají. Nyní nastupuje k práci sloughi. Jezdec ho povzbudí, pustí ho, ten seskočí na zem zcela čerstvý a jde-li vítr od gazel skryje se svou pískovou barvou v porostu. Sloughi se plíží a když gazela spatří těsně za sebou nového nepřítele, je už bohužel pozdě. Ještě pár skoků a je konec: krásné štíhlé zvíře je zadáveno. Sloughi nyní čeká až přijde jeho pán a odmění jeho rychlost a radost z lovu."
To je dnes, skoro o století později, pouze „fata morgana" - už žádný hon na koních a žádné gazely v širé zemi. Ale přece jedno zůstalo jako dříve, proto ještě jednou citace Augusta le Gras: „Je překrásné vidět sloughi v terénu, jak dělá obrovské skoky, jak vystoupí na každý kopeček, aby se mohl rozhlédnout do dálky, jak se na něm všechno chvěje a žije, jak je vzrušený, jak jeho zrak září. A jaká to vytrvalost, jaké plíce! Sloughi nikdy nelapá po dechu, nesupí, je vždy čerstvý, statečný, neunavitelný." Tak také my jsme vnímali tyto psy: sice bez gazel, pouze pár zajíců jako kořist, ale přesto se stejnou radostí, přibližně s olympijským nadšením - není cílem vítězství a kořist, ale spolupracovat a být při tom. Může tak hrozit i dozorčí nad lovy. Jen tak mohou sloughi a jejich páni uchránit to prastaré dědictví, svůj životní styl, svoji kulturu a tradici.

           V severní Africe, Blízkém východu a především v Orientu, z Perzie přes Arabský poloostrov až k Atlantiku, všude se vyskytovali už v ranné historické době štíhlí, zřejmě lovečtí, rychlí psi, jak je známe právě z maleb ve faraonských hrobkách Starého Egypta. Mohlo se z nich vyvinout jen málo uznaných ras: saluki na východě, sloughi v Maroku a Tunisu, azawakh v Mali, Nigeru, Burkině Faso a v Čadu. Vzájemně si jsou příbuzní, oblastně jen různě usazení a šlechtění. Je možné, že to jsou páriové chrtovitého typu, kteří před 100 000 lety žili se svými lidmi v předním Orientu. Jejich předci, snad Galští chrti, zejména Římany přivezení do severní Afriky, mohli ovlivnit dnešní vzhled těchto zvířat. Určitě jsou ale výsledkem zcela zvláštního svazku mezi člověkem a zvířetem, který vznikl při honech v horkém pouštním písku. Dokonce i islám, který jinak počítá psa mezi nečistá zvířata, tuto vazbu posvěcuje. V 18. súře svaté knihy Koránu se vypráví o 7 nocujících, kteří byli pro svou víru pronásledováni a ukryli se do skalní jeskyně. Jeden z nich měl s sebou svého oblíbeného psa Kitmíra. Muži se obávali, že by mohl výt a tím je prozradit a proto se pokoušeli ho zahnat pryč. Ale Alláh dal Kitmírovi dar řeči a pes pravil: „Miluje všechny, kteří věří v boha, jděte klidně spát, já vás ohlídám." Kitmír dodržel slovo 309 let. Pak bylo těch 7 nalezeno a Kitmír jim dovolil probudit se. Jako dík za jeho věrnost bylo zvíře po své smrti odměněno vzetím do nebe.

Ačkoliv súra neříká nic o Kitmírově rase, vidí v něm legenda sloughi. Tak jako přiděluje Proroku Mohammedovi průvodce - psa stejné rasy. Vedle nepostradatelnosti při lovu je to opět tento mýtus, který vysvětluje, proč tito vznešení chrti, potomci Kitmírovi, požívají v Orientu vysoké ocenění, tak zvláštní postavení mezi všemi psími rasami.
Francouzský generál a hypolog Daumas to názorně popisuje ve své knize z r. 1853 „Saharští koně": „Zde, jako ve všech arabských zemích, není pes více než zanedbaný obtížný sluha, kterého lze odkopnout. Je trpěn podle účelnosti úkolů, které plní. Zda musí hlídat obydlí nebo dobytek. Pouze chrt užívá náklonnosti, pozornosti a něžnosti svého pána. Boháč tak jako chudák ho pojímají jako neodlučitelného přítele všech rytířských zábav, které beduíni s takovým požitkem provádí.
Tento pes se chrání jako oko v hlavě, krmí se zvláštním žrádlem, nechává se takřka jíst z jednoho hrnce. S velkou péčí se sleduje čistota rasy. Jeden člověk procestuje rád 20 - 30 mil Saharou, aby své „vznešené feně našel stejně vznešeného psa".
Dnes Arab cestuje dokonce pár stovek mil kvůli sloughi, jak jsme se mohli dozvědět od Jakobových synů. Chov sloughi, kdysi daleko široko rozšířený v maghrebských zemích, utrpěl mnoho náhlých změn, které souvisí mezi jinými se zánikem moci provinčních knížat a zemské šlechty marockého království.

Svatá kniha Korán hlásá, jak kdysi pes ochránil 7 mladíků, kteří byli pronásle­dováni pro jejich víru. Jako dík byl pes Kitmir Mohammedem vpuštěn do ráje. 
 
překlad zprostředkovala a upravila Lucie Srpová