Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sloughi 13.-16.část

 

- 13 -   TY, MÁ SLUGO
od Heleně Yousfi, zakládající členky Sloughi klubu D 'Alger, Alžírsko Publikováno ve Francii, 1992
Ty má slugo, přišla jsi ze záhadného dávnověku, přišla jsi, jak praví legenda, z druhé strany země, ze vzdálené Asie, abys na mne pohlédla svýma orientálníma očima lemovanýma černí, očima plnýma lásky. Přišla jsi, abys mne okouzlila svou vzdušnou linií, vytříbenou siluetou, půvabem baleríny a svým během jako blesk. Tolik sladkosti a klidu, které náhle explodují v ohromujícím, nekontrolovaném činu, když se opět staneš divokým zvířetem, připraveným zabít.
Když jsem tě přivedla k "Prince of the Desert", abys mi dala potomstvo, věděla jsem, že jsem jen jedním článkem v nesmírném řetězu tvých milovníků. Jsem jedna z těch, kteří již od počátku světa pracují na tom, abys byla ještě krásnější, vytříbenější, rychlejší a milovanější. Snažila jsem se si představit ten nekonečný řetěz mužů a žen po tisíciletích, tak rozdílných a tak stejných, kteří hovořili tolika jazyky, které neznám, ale které ty jsi poznala.
Jaký byl můj úžas, když jsem tě nalezla na malbách z Tasili a Ti-Tazafift. Byla jsi zde, v okrových barvách, zvěčněná před možná 8.000 až 10.000 léty, uchovaná na věky. Byla jsi to ty. Byla jsi již zde, tvá jemná hlava, oči gazely, s hlubokou hrudí, s dechem života a rychlosti a nohama tak dlouhýma, připravena k tanci baletní hvězdy...
Byla jsi obklopena lovci, dokonalými atlety se silnými svaly, jako máš ta (Bože!, jak jste všichni byli krásní již na začátku světa). Sjednoceny v nesmírném trysku při lovu, společném přežití, pro příchod k nám. Byly jste zde, oživlé, se mnou, podobné, dychtivé po prostoru, po závodech v písku, po znovunalezení kočovného života.
Ty, kterou jsem, obávám se, vychovala s příliš velkou měkkostí, jsi nic neztratila a našla v minutě svůj obdivuhodný instinkt ochrany tábora. Má civilizace tě nezničila a jsi stále stejná. Zůstala jsi věrná sobě i svým druhům.
Někteří tvrdí, že jsi králem psů a psem králů. Na druhé straně někteří tvrdí, že nejsi psem, protože tvé kosti byly nalezeny v táborech dříve, než se objevili psi.
Takže, z jakého magického spojení jsi povstala?
Božstva země se sjednotila, aby tě vytvořila: Bůh země tvou pískovou a okrovou barvu, Eole, Bůh větru si přál, abys byla princem rychlosti. Nejsi zrozena z mraků a ptáka nazývaného sokol, sama velkým lovcem před Věčným? To od něho jsi zdědila jeho pronikavý pohled?
Bezpochyby proto, již od počátku, se tvé děti jmenují: "Shab" (mrak), "Richa" (peří), "Ghazel" (gazela).
Které božstvo ti vdechlo touhu po lásce a věrnost za hrob?
Zřím tě, nespoutanou v divokých závodech, ztracenou na horizontu, schopnou pro lásku ke mně nechat mou kočku (kterou bys na jiných místech zahubila) hřát se u tebe po dlouhou chladnou noc, šťastnou, když k tobě přicházím, konečně přesvědčenou způsobem života.
Ty znáš běh času. Jaká znamení ti praví, že dnes budeme spolu, že se proběhneš a možná, že tě podaruji i falešným králíkem?
Pro mou potěchu mi předvedeš skoky gazely, poženeš se vpřed nalézajíc pro čas závodu, pro tuto chvíli, vitalitu svého předka Tin-Tazarifta.
Viděla jsem tě vrhnout první štěně. Tak jsi se bála a tak to bolelo. Byla jsem u tebe, má přítomnost tě uklidňovala a při prvním olíznutí se v tvých očích zrcadlily všechny záhady života a všechna mateřská láska. Pouze jedno olíznutí -a všechna láska, vážnost a odpovědnost ve tvých očích.
Nevím nic o "Stvoření", avšak vím, že jsme byli určeni, abychom se jednou setkaly, abys mi tak, TY, MÁ Slugo, pomohla žít.


- 14 -   MÉ DĚTSKÉ SNY
od Michel Gouzy, Francie
Mé zalíbení ve slugách je uskutečnění mých dětských snů. Viděl jsem první slugu v Hassi Messouad v Alžírsku v roce 1960. Toto plemeno na mne učinilo velký dojem a byl jsem jím překvapen. O několik let později jsem byl schopen svůj sen uskutečnit: koupil jsem slugu!
Sluga je hrdá a nezávislá: připomíná mi poezii pouště. Viděl jste slugu běžet na písku po pláži? Představte si ji běžet na písečných dunách Sahary, vracející se ke svému pánovi z dálky, ve které se ztratila z dohledu.
Když jsem nechal mé slugy běžet příliš daleko na písku prázdných zimních pláží, schoval jsem se a když mne slugy neviděly, vracely se ve velkém trysku, dávajíc na odiv svou radost, jako kdybych je opustil a znovu našel.
S výjimkou svého pána, kterého pozoruje pohledem plným lásky, má sluga silnou touhu být nezávislá, bez servility. Toto velké závodní zvíře není žádnou hračkou! Je proto nezbytně nutné respektovat jeho touhu po nezávislosti a udržovat ji v "čistém" stavu. Jeho láska k pánovi činí slugu velmi poslušným psem, za jedné podmínky: pokud mu věří...
 
Je bezesporu nejlepším hlídačem ze všech chrtů a je schopen bránit odvážně svou rodinu, jestliže cítí, že je ohrožena...
Sluga je pes stvořený pro krásu... Je princem. Stále více ho oceňujete s roky společného života.
Zbožňoval jsem svou první slugu, ale neznal jsem chovný standard. Po několika vítězstvích na přehlídkách se stala
výtečnou rodičkou. Tam jsem začal svůj chov... Od té doby máme šampiony v každém vrhu.
Spolu se svou ženou jsme zvolili vlastní metodu výběru, spočívající ve sledování výsledků na přehlídkách, studiu rodokmenů, avšak zvláště spoléhající se na naše pocity. Je nutno však dodat, že velkou roli hraji štěstí... a láska... a práce...
- 15 -   KRÁLOVSKÝ LOV
napsal August Le Gras. Tunis, prosinec 1912
Od dob faraónů lovících v poušti se slugami tento prastarý africký lovecký pes, který byl oblíbencem každého vznešeného a urozeného člověka, se stal výzvou i pro evropskou šlechtu. Sluga má nepochybně mnoho společných znaků s evropskými chrty. Avšak odborníka to nezmýlí. Tvar hlavy je úplně jiný, ve skutečnosti bližší divokému psu. Jeho hruď je hlubší, žaludek zapadlý, takže by se mohlo říci, že "sluga nemá žaludek". Sluga má daleko více energie než greyhound a má také lepší čich a zrak. Jeden můj přítel, který měl slugu jeden a půl roku a greyhounda tři roky, mi vyprávěl následující historku:
"V roce 1905 jsem byl na výstavě v Rotterdamu a místo abych jel domů vlakem, použil jsem bicykl. Vzdálenost mezi Rotterdamem a Amsterdamem je asi 90 km. Počasí bylo hrozné: déšť, vítr a plískanice nás doprovázely po celou cestu. Když jsme dorazili domů, greyhound byl tak unaven, že si ihned lehl a usnul, zatímco sluga si začala hrát s mladým foxteriérem. Ani známka únavy.
V severní Africe je lov se slugou velmi zajímavý. Na jihu kráčíte v pouští. Na severu se vás nikdo neptá, co je sluga, pravděpodobně jen jeden ze stovek Evropanů neslyšel toto jméno. V poušti je sluga společníkem svého velkého pána a jeho přítelem, podobně jako nádherný kůň a velbloud, tak jako před tisíci lety.
Žádný chudák nemá slugu, ten má své peníze, domácího psa jako hlídače a ochránce. Lov se slugou je jen pro šlechtice, ne pro obyčejného člověka. Arabské slovo "cur" sice označuje psa, ale když se podíváte na slugu, nikdy toho slova nepoužijete. V očích Araba není sluga pes, není nějakým jedincem nižšího postavení, ale něčím vznešenějším. Sluga je sluga, nic víc a nic méně. Pes nesmí být bit, kamenován, urážen, ponižován nebo s ním nesmí být jinak špatně zacházeno. Sluga je dobře krmena, chována a čištěna. Je oblíbencem dětí po většinu času. Má právo vstoupit do stanu, spí na pěkném koberci. Děti jí dávají přezdívky a mazlí se s ní. Je skutečně ceněna.
Sluga se musí nejen naučit lovit, ale také spolupracovat s koňmi. Pes i kůň jsou pokrevní bratři. Když konečně zvládne svou práci, je dostatečně stará, dobře vycvičená a rostlá, stává se pýchou svých velkých pánů. Jestliže jde o mladého psa, pouze podobně krásná fena se s ním může spojit a dát potomstvo. Jestliže jde o mladou fenu, podobně ceněný pes je pro ni usilovně hledán. Z vrhu se ponechávají tři nebo čtyři štěňata, ostatní jsou utracena. Sluga se nikdy neprodává. Majitel si ponechá jednu slugu pro sebe a ostatní daruje svým nejlepším přátelům.
A vlastní lov? Je to tak báječné, když skupina jezdců začne za slunečního svitu. Koně se představují: každý jezdec chce ukázat, že je pravým Arabem. Ženy sledují své muže a věří, že ten její je ten nejhezčí, nejvznešenější a nejlepší jezdec. Nejsou zde žádní rozhodčí, policie, soudci. Je to lov velitele, takový, jaký a jak si jen on přeje. Pak se skupina vydá na cestu, ozářená prudkým sluncem, směs bronzu, běli, červeně, zlata a stříbra. Bohaté, pestré panorama lidí, koní a burnusů. Slugy jsou klidné po boku svých pánů, protože pravděpodobnost, že narazí na divokou zvěř je poměrně malá. Teď jezdci překonávají překážky na okrajích útesů, na kterých špatná cesta je tak úzká, že i chodec by ji procházel s obavami. Jeden z jezdců začne zpívat. Vždy ten samý nápěv. Jestliže bychom slyšeli tento pouštní nápěv v nějaké z kaváren Berlína nebo Paříže, řekli bychom si, že nás přitahuje. Ale když ho slyšíte v poušti, v prostředí, ve kterém vznikl, pod prudkým sluncem, pak se dotkne vašeho srdce a vy se připojíte k tomuto zpěvu a volání.
Teď jsme se octli v údolí. Tu a tam nějaká rostlina. Slugy se vezou na hřbetu koní a jezdci je přidržují, v pravé ruce pušku. Najednou se objeví stádo gazel. Jezdci se nakloní ve svých sedlech a pobídnou koně k trysku, burnusy ze nimi vlají. Kupředu, kupředu! Písek pouště se zvedá a jezdci mizí v oblacích písku a prachu... Nyní však gazely zpozorovaly lidi, své úhlavní nepřátele. Dávají se na útěk, stále rychleji běží koně, zapadají hlouběji do písku pod vahou svého nákladu. Stále kupředu, kupředu, až do únavy koní i gazel. Tu přichází chvíle pro slugu. Jezdec ji povzbuzuje a pustí ji... ta skočí na zem, skryta zrakům gazely díky svému pískovému zbarvení. Sluga splývá se zemí a gazela naneštěstí příliš pozdě zpozoruje nového nepřítele v útoku. Ještě jeden skok a je po všem. Elegantní, štíhlé zvíře je zabito. Poté sluga čeká na svého pána a jeho pochvalu za její rychlost a loveckou touhu. Je báječné pozorovat slugu v terénu, pozorovat její velké skoky, její vybíhání na každý vrch, aby viděla co nejdále, pozorovat jak všechno v ní hraje a dýchá, jak jí svítí oči. A jakou má energii a jaké plíce! nikdy se nezdá být unavená, vždy je čerstvá, odvážná a energická. Se slugou by mělo být zacházeno se vznešeností, nemůže existovat, pokud by byla trestána bitím. Je příliš aristokratická, příliš vznešená, aby se s tím smířila. Je však věrná svému pánovi až do smrti, protože její pán je i její přítel. Stává se divokou pouze když cítí blížící se nebezpečí. Nevyhledává boj, ale neváhá odpovědět, pokud je jiným psem napadena. V té chvíli je jako ocel, se svou odvahou a ostrými zuby.
- 16 -   SLUGA
od P.A.Durel, publikováno v "North Afričan Revue" v květnu 1942
....  Síla tradic "Araba" (uplatněná od nepaměti i při chovu slug a jejich přísném výběru) vedla k tomu, že se toto
velmi zajímavé a charakteristické plemeno zachovalo nedotčené.........
Abychom si učinili představu o neměnnosti pravidel jejich chovu, musíme vědět, že majitel vysoce kvalitní feny nebude váhat cestovat na svém koni nebo na "Mehari" i několik stovek kilometrů pouští, aby ji mohl spojit se psem známým svou krásou a loveckými schopnostmi. Na tomto místě můžeme uvést krutý příklad, popsaný moudrým Caid Ben-diff z oblasti Bou-Saada před dávnými časy. V té době starý Caid, krátce nato zesnulý, měl slugu velké krásy, která byla jeho miláčkem pro svou eleganci, znamenitost jejích pohybů a velké lovecké schopnosti. Jednoho dne zjistil, že je březí, aniž by k tomu dal příkaz. Ihned si zavolal ošetřovatele svých psů a žádal ho o vysvětlení tohoto neočekávaného spojení s neznámým samcem. Tento muž nebyl schopen říci nic jiného, než "ma naarf', nevím. Caid ihned rozkázal přivést k němu fenu a bez jediného slova ji sám svou puškou zastřelil. V jeho očích a v souladu s tradicí, musela být fena utracena, protože se stala nečistou svým nečistým oplodněním...
Sluga je hrdý pes, ale na druhé straně velmi citlivý. Zná cenu oddanosti, příchylnosti a věrnosti. Je schopen hnát své city do krajnosti a z toho důvodu odmítaje znehodnocovat a žárlivě je skrývá před těmi, kteří by je chtěli zneužít.
Tento pes, rezervovaného vzhledu, s pronikavým a záhadným pohledem, skrývá svou výjimečnou sensitivitu u níž nikdy nepřekročí jisté meze, které si stanovil. Má také své zákony a od předků zděděné tradice a pečlivě dbá na to, aby je neporušil.
.... Citlivost slug sahá až do oblastí nejhlubší bolesti......
To dokládají dva dojemné příběhy zaznamenané reverendem P.de Jenlis, který byl po dlouhou dobu kaplanem v marockém vojsku, kde vlastnil a choval mnoho slug. Tyto příběhy znovu potvrzují oddanost, kterou slugy projevují svému majiteli a ostatním slugám. Jde o skutečné události, které nám umožňují si uvědomit, jak mimořádně citlivá může sluga být.
Prvá příhoda je o sluze, která byla, v Guercifu přítomna během agónie muže, jejího společníka smrtelně zraněného při nehodě. Sluga ležela po jeho boku, aby hřála jeho tělo a zachytila jeho poslední vzdech. Ve chvíli, když měla vedle sebe již jen mrtvolu, vydala plačtivý výkřik bolesti a upadla do stavu naprosté netečnosti a odmítla potravu. Po dvou dnech zemřela.
Druhá příhoda ilustruje sílu citu, který sluga chová ke svému pánovi. Vztahuje se ke skutečnostem, které se staly v Maroku v době, kdy se reverend P.Jenlis rozhodl odjet, což ostatně činil dost často.
Mezi svými slugami měl jednoho velkého favorita, znamenitou fenu Tardu, na oplátku tato fena k němu měla hlubokou a žárlivou náklonnost. Den před jeho odjezdem měla Trada vnuknutí, že ji hodlá navždy opustit. Proto byla smutná a bála se, odmítala jíst a pít. Když nastala noc, bědovala celou noc a rušila temnotu svými zoufalými výkřiky, se zlověstnými zvuky, které připomínaly píseň na rozloučenou, plnou vzlyků. Po mnoho dní a nocí, po které byl její pán pryč, vyčerpaně ležela, odmítala potravu a projevovala známky života jen aby dala najevo svůj smutek a tragický osud. Jen velmi pomalu se uklidňovala, díky péči její opatrovatelky, avšak s nekonečnou netečnost, která vzbuzovala lítost. Znovu nabyla své vitality až po mnoha měsících, po návratu svého pána. Jeho příchod radostně a šťastně oslavovala.
Ve skutečnosti nejpřekvapivější na tomto případu je, že když reverend P.Jenlis odjížděl, vůbec netušil, že bude tak dlouho nepřítomen. Domníval se, že to bude jen krátký výlet jako ty dřívější, jichž se Tarda ani v nejmenším nikdy neobávala. Ale v tomto případě měla s překvapivou přesností předtuchu, že tato cesta ji nadlouho oddělí od jejího majitele. Takže, na rozdíl od očekávání, výlet trval několik měsíců. Bez možnosti jinak vyjádřit své city, fena, informována záhadným instinktem, svým smyslem skrytým hluboko v její bytosti, zvěstovala bezcitné opuštěné poušti svůj srdcervoucí a marný strach.
Vedle nového důkazu o sensitivitě sluga tato podivná událost také ukazuje, že nesmíme zapomínat na tuto skutečnost, protože je případem skutečné, i když neobjasněné předtuchy, kterou jeho Tarda pociťovala s překvapivou silou: dlouhou nepřítomnost svého pána, který ani netušil, že bude tak dlouhá.
Sténání slugy zmíněné v těchto příbězích pod tlakem utrpení nám ukazují zvláštní rys její povahy, který ji někdy nutí vyjádřit svůj hluboký cit hlasem. Tato zmínka nás vede k tomu, abychom hovořili i jejím hlase, který je vlastní sluze, která ho však používá jen zřídka. Ojediněle hlučně, spíše tiše, jako orientálci, sluga štěká a to zřídka, na rozdíl od většiny ostatních psů. I tak její štěkot je spíše něco jako zastřený a krátký výkřik, kterým dává najevo své štěstí.
K vyjádření zlosti nebo obav používá hluboký hlas tvořený hluboko v hrdle. Ten je velmi působivý a silně připomíná hlas psa ze smečky, přerušovaný steny smíšenými s varovným vrčením.
V době nudy, rozrušení nebo neúspěchu je její štěkot spíše sténání, protáhlé, které stoupá a klesá, znovu sílí, doznívá a znovu sílí a připomíná vytí a hladový štěkot smečky vlků a šakalů.
Pod pláštěm tmy je dojem svíravý a bolestný. Nic nemůže vysvětlit chvění úzkosti, pocit neklidu, který hluboko v duši probouzí pomalý a bezútěšný hlas slugy, vyjadřující její zmatenou tíseň v najatém tichu nocí nedohledné pouště. Pomalý, dojemný a tragický výkřik, začínající hlubokým zvukem pocházejícím z hrdla, přecházející ve steny a zakončený vzlyky: hluboké vytí, nostalgické a divoké, které proniká nepřátelskou temnotou jako truchlivá ozvěna pláče duše bloudící tajemným neviditelným světem plným neznámých a mocných duchů. Když tento neuvěřitelný sten rezonuje, všechno kolem ztichne....
.... Znepokojující hlas slugy v úzkosti je to jediné, co má být slyšet. Doléhá na poušť, zmocňuje se temnoty, proniká
prostorem, rozechvívá naslouchajícího, kterému při těchto zvucích stydne krev v těle........

Tento materiál o slugách poskytla k uveřejnění
Lucie Srpová; překlad Jiří Hetflejš