Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sloughi

SLOUGHI
V 19. století vznikající nadšení evropanů pro severoafrické chrty vedlo relativně záhy ke snahám chovat je také mimo jejich domovinu - MAGHREB, ačkoliv pro německou kynologii ne zcela bezvýznamný zcestovalý lovec Max Siber pokládal na přelomu století sloughi za hloupá zvířata, bez čichu, bez přítulnosti a poslušnosti. Již v r. 1907 přišli první sloughi do Anglie. Nebyli však tehdy odlišováni od svých příbuzných saluk (tato diferenciace je dnes i mnohým arabům cizí).
Švýcarský kynolog Hans Raeber považuje přechod mezi psími rasami arabů za „stále plynulý". Jsou tu např. linie (doslova chovné rodiny), ve kterých se vedle mírně opeřených psů vyskytují také zvířata s delší srstí a i zvířata hladkosrstá, která jediná mohou podle FCI nést jméno plemene sloughi. Od nich byl oddělen také azawakh, který je dnes samostatným plemenem.
opeření - kynologický termín pro lehce delší srst. Tento termín se běžně používá např.   u saluki.
Sloughi jsou vytrvalí běžci na dlouhých tratích oproti sprinterům jako jsou whippet nebo greyhound. Na dlouhých tratích mohou dosáhnout rychlosti až 55 km/hod. Jejich srst je především plavá nebo pískově zbarvená. Nežádoucí jsou psi čistě bílí nebo čistě černí. Podle Raebera existují také ještě dnes v Maghrebu různé místní variety, které se liší od standardní formy chované v Evropě a oficielně v Maroku.
Maroko, kdysi francouzský a španělský protektorát, získalo r. 1956 samostatnost. Jedním z prvních opatření sultána Mohammeda V., který r. 1957 přijal královský titul, bylo vyvlastnění bohatých a mocných šejků v zemi. Ti ztratili moc i lenní statky a z toho vyplývající ztráty příjmů i možnost udržovat své obrovské psince, čítající předtím víc než 200 čistokrevných sloughi.
Následky pro čistokrevný chov psů jsou srovnatelné s těmi po říjnové revoluci 1917 v Rusku. Také tam došlo k pádu psích chovů, provozovaných aristokracií. Barzojové, ruští chrti, se udrželi v psím světě jen angažováním jednotlivých emigrantů a nadšenců v zahraničí. Ovšem s obětmi. Žádná pečlivá volba chovu, ani láska a péče, ani věcné znalosti nemohou nahradit ztracené životní podmínky Ruska - z pracovních zvířat ve stepi se stali z nutnosti chodci po bulvárech.
Tento osud mohl sloughi v Maroku také potkat, kdyby mu neumožnili přežití angažovaní přátelé této rasy. „Ohroženi ve své existenci" - tak označil ještě v r. 1968 francouzský expert Pierre Durel sloughi, který na dvorech ztratil svou šlechtitelskou vlast a díky skoro po celém území vysloveném zákazu lovu s chrty i svou funkci. Durel trpce shrnuje: „Nikoli hon se sloughi, ale sloughi sám se stal ilegálním."
Záchrana přišla, když jsme se my Evropané zasadili o starou rasu. Mezi nimi především do Maroka emigrovavší a mezitím zemřelá italská princezna Ruspoli: její chov (až 60 zvířat) se udržoval jak v jejím paláci, tak v rozsáhlých zahradách a mohl se měřit s chovem provozovaným mnohými šejky v minulosti. Např. s chovem sloughi, kterým se bavil v 30. letech strýc tehdy vládnoucího sultána u Safi, sídla jižně od Casablancy. Zástup služebnictva tam opatroval smečku 60 - 70 dospělých zvířat a k tomu ještě 40 - 50 štěňat. Ve stájích bylo chováno asi 15 koní, určených pouze k cvičení psů k honu.
Šejkovi milovaní psi provázeli svého pána při audiencích a lehali na vlastních poduškách. Ke zviditelnění své vznešenosti nosili na plecích stříbrné medaile, do nichž byl vyryt jejich rodokmen. Sloughi, kteří prosluli jako lovci divočáků, mohli hrdě předvádět kančí tesáky na svém obojku (-dávné časy).
Vyvlastňování, lovecké zákony, pokračující kultivace bývalých loveckých oblastí, industrializace a příliv západní civilizace důkladně změnily život psů a lidí. Lovná zvěř skoro všude vymizela, zůstal pouze hon na zajíce, fenky, šakaly a králíky. K údivu příznivců sloughiho to stačilo, aby se tento trend v 70. letech zvrátil.
Začátek udělali Evropané, dalece ne všichni tak hojně jako italská princezna, ale právě tak jako ona angažovaní milovníci krásných zvířat. Poté následovali i Maročané, kteří se nechtěli vzdát svého tradičního plemene. Drží své sloughi ponejvíce v městských či poloměstských podmínkách, kde jejich psům musí širá pole nahradit závodiště. Stále více jsou však sloughi vidět v provinciích, u zemědělců a pastýřů, kteří přizpůsobili své psy k lovu šakalů tak jako kdysi bojaři v Rusku lovili vlky. Ingeborg a Eckhart E. Schritt popsali v r. 1992 situaci na venkově takto: „Čím dále od vymožeností a zásahů civilizace, tím větší jsou předpoklady pro sloughi a jejich nerušený život podle starých tradic. Zde přetrvává prostě vžitý vztah lidí k rase, který vládní výnosy ohledně zákazu lovu nemohou rozbít."
A tak se také nedá rozbít, jak nám dokázala návštěva v Imin Tatelt nadšení jedněch a tvrdohlavost druhých. To by ale samo o sobě nestačilo ochránit sloughi před zánikem rasy. K tomu přichází pýcha. Jako jediná země severní Afriky se Maroko připojilo k FCI, od r. 1973 stvrzující standard rasy a dnes dbá mezitím vzniklý marocký SLOUGHI-club na dodržování jeho regulí.
Marocký král Hasan dbá na to, dát opět těmto zvířatům jejich původní práva. Nakonec, sloughi platí za národní rasu. Kromě smečky nejlepších psů vlastní také král honební revíry včetně gazel. Co není poddaným dovoleno -královi dovoleno jest. Ale poddaní to i přesto činí jak jsme svědky u Yakobových synů a dále na sever země. Tady poznáváme vedle sloughi také „chin", arabsky „psa", po jehož doteku si věřící muslim musí umýt ruce. Trpí za své bytí, tak jak to popsal francouz Daumas v r. 1853, a ještě hůř.

Širé roviny na pokraji Sahary jsou domovem chrtů. Zde vyvíjeli sloughi po dlouhé ge­nerace své vytrvalostní běžecké schopnosti.
Se zbavením politické moci kdysi mocných šejků hrozil i zánik chovu sloughi. Přesto nezlomná láska oby­čejných lidí k těmto psům jim dala přežít. Dnes se Maroko opět hrdě hlásí k vzneše­nému dědictví jejich pouštních psů a posky­tuje standard této rasy.

Vznešení jako sloughi psi berberských nomá-dů rozhodně nejsou, ale přírodním podmínkám a nárokům jejich vlastníků vyhovují nej­více. Tito aidi chrání nejen dobytek, ale zajišťují tábory nomá-dů v horách proti nežádoucím hostům -lhostejno zda lidem či zvěři.

Chin je psí pária. Vesnický povaleč, mnohdy ve stáji, na dvoře.
Mohammed, jako skoro všichni statkáři, vlastní několik z nich na svých dvorech na planině mezi Safi a Marrakeší. Nejsou krmeni, žrádlo si musí obstarat sami většinou v odpadcích. Naproti tomu sloughi (nikdy nejsou označováni jednoduše jako „pes") dostávají výživnou kaši z olivového oleje a mouky.
Jedni jsou krmeni, protože jsou čistí, druzí jsou nečistí, proto krmeni nejsou - absurdní následek, který odpovídá dávným hygienickým názorům. Horší je ale to, co jsme viděli po okraji cesty, když jsme opouštěli Mohammedovu vesnici. Leží tu vedle cesty bez povšimnutí nechtěný potomek „nádvorní" feny, ubitý kamenem. Psi umírají, protože byli nečistí a bezcenní - pro smečky sloughi nepředstavitelný osud, protože jestliže si je majitel nechce ponechat, může je bez problémů dokonce prodat za mnoho peněz.
Jeli jsme dále, směrem k jihu, dále ze země sloughi do velkého Atlasu. Střídají se pouště, strmá pohoří, palmy a sníh - neuvěřitelná rozmanitost krajiny a lidí.
Zde ve stoupající hornaté krajině jsme narazili na berberské nomády, kteří jsou společně s usedlíky svého národa původními obyvateli Maroka. Jen nuzně tu rostou traviny, byliny a křoviny z pustin a kamenitých horských svahů. To vše je ale postačující pro smíšená stáda ovcí a koz nomádů, provázená robustními dlouhosrstými pasteveckými psy. Jsou příkladným protikladem sloughi. Tohoto psa můžete potkat jen v Maroku a již pár pohoří dále na východ vypadá už zcela jinak. A přesto je to náš starý známý při naší cestě za pracovními psy světa: v Nepálu jsme potkali jeho asijského bratrance „Do khyi", tibetskou dogu nebo tibetského mastifa. Zde v Maroku se vyvinul v aidi, živoucí to dědictví z doby kamenné všech národů.
Tyto psy je možno nalézt kolem středozemního moře v horských pásmech od Atlantiku přes střední a východní Evropu, napříč Malou Asií, od Kavkazu přes Himaláje až k Čínskému moři. Snad válečníci a kupci, přicházející z východu, ho brali s sebou a po celé polovině světa, všude tam, kde byl spatřen, se tvořila nová „rasa", pouze nepatrně se lišící od předchozích.
Na rozdíl od sloughiho nebyl ani zde ani jinde pečlivě pěstován, jednotlivý výběr byl činěn přírodou. Nemocní aidi nebyli léčeni, slabá nevypiplaná štěňata nijak zvlášť opatrována. Co nemůže žít, to zemře. Brutální logika, ale právě ta zaručuje zdravou psí rasu, odolnou ke svému drsnému okolí, které umožňuje přežít jen nejschopnějším a nejzdravějším. Kynologové je dnes nazývají jako psy selské, pastevecké a honácké. V dřívějších dobách se mohli velmi dobře uplatnit jako psi váleční. To by mohlo vysvětlovat, proč se jejich vznik a vývoj odehrával vždy v blízkosti opevněných bodů průchodních cest a vojenských nástupních tras. To také vysvětluje otevřenou nedůvěru a agresivní chování, které vykazuje tato rasa skoro ke všem cizincům. Sami slouží pastevcům, kterým je umožněn jejich tradiční způsob života v horách jen díky psům. Aidi stáda nepasou, ale pouze hlídají. Přitom nereagují agresivně bez rozdílu, nýbrž
jsou schopni rozlišit pokojného (nevinného) poutníka a lupiče, který
by mohl být stádu nebezpečný. Naproti
 tomu nemilosrdně pronásledují vlky a šakaly. Ochránci jako aidi jsou nejpůvodnější průvodci stád. Teprve mnohem později se vyvinuli ponejvíce menší a pohyblivější příbuzní, ovčáčtí psi, až se nakonec jejich schopnosti sloučily a vznikla všestranná zvířata - jako německý ovčák, u kterého jsou schopnosti pro ochranu stád i pro pasení spojeny'. Psi zde ve Vysokém Atlasu jsou však ještě zcela nasměrováni k ochraně a obraně. Ochranářská funkce je jim přitom geneticky vrozená, obranářská vznikla silnou selekcí. Vycvičili je zvířecí a lidští nepřátelé. Pouze silná zvířata přežila loupeživé nájezdy.
Obě funkce dovedly aidi k dokonalosti. Každý aidi zná „své" ovce a kozy a zvíře naopak zná „své" psy. Dokonale střeží aidi stáda, ochraňují je při přesunech a rozdělují se při pastvě zvěře zcela samostatně na strategické body, aby mohli zahnat nepřátelské cizince. To ukazuje na kvalitu této rasy. Lidé jim nemusí dávat žádné povely. Prozíravost, náhled a vlastní iniciativa velkých zvířat z nich činí samostatně pracující ochránce.
Na letních pastvinách jedné nomádské rodiny jsme narazili na zvlášť pěkné exempláře. Tři velké chlupaté psy, kteří přesně odpovídají provizornímu standardu, který byl mezitím sestaven pro aidi. Pes musí působit silně, mocně a svalnatě. Hrudník je velmi hluboký, na krku a hrudi se táhne hříva. Nejdůležitější je ale kožich, který se musí rovnat pancíři, chránícím v bojích proti různým šelmám a proti povětrnosti. Tito tři z Vysokého Atlasu vykazují všechny tyto pozoruhodnosti a ještě mnohé další, které mají více estetickou cenu než aby definovaly výkonnostní schopnosti těchto zvířat (např. suché pysky s černými nebo hnědými konturami, vždy v souladu s obrazem nosu a barvou srsti). Ne všichni aidi, které jsme cestou potkali, tím mohou posloužit. Příliš lehce se totiž mísí nomádští psi s párii.
Marokánci přesně rozlišují mezi ušlech­tilými sloughi a nero­sovými kříženci. I když tito, ponejvíce jako hlí­dací psi, jsou užiteční, platí tito „chins" (psi) za méněcenně. Oproti chrtům nejsou krmeni a tak se přiživují zbytky jídel a odpadky.
pastevecký pes - stádo pouze hlídá před šelmami a zloději; ovčácký pes - stádo pase - tj. obíhá a usměrňuje jeho pohyb podle pokynů člověka - pozn. Kupková
          Přesto má být aidi, často spílaný jako pastevecký bastard, uznán jako další marocké plemeno. Tím se však ještě dlouho nestane psem pro městské obydlí. Tato zvířata jsou ještě až příliš spojena se svým životním prostředím a životním stylem. V tom se podobá sloughi. Také ten není žádným zhýčkaným luxusním zvířetem, nýbrž svým způsobem a ve svém speciálním prostředí v otevřené suché, nuzné krajině tvrdým pracovníkem. Život jako domácí zvíře by oběma ukradl podstatnou část jejich identity. Proto barzojové pozbyli část své podstaty a tak také někteří teriéři ztratili svou původní duši. Pro ty všechny platí pointa jedné anekdoty, kterou vypověděl přítel azawakhů, cestující Afrikou, Hans Juergen Strassner. Podle ní měl říci egyptský vicekrál Abba Paša vyslanci krále Viléma I. Wuerttembergského, šlechtici von Huegelovi r. 1853: „Nepochybuji o tom, že se vám povede opatřit si arabské koně. Přesto ale nevěřte v umění chovu arabů. Vždyť každý čistokrevný arab zůstává tak dlouho čistokrevným, pokud vdechuje šířku pouště a cítí pod kopyty její teplo." Co platí pro africké pouštní koně, to platí i pro psy tohoto regionu. Při naší cestě Marokem jsme se stali přáteli sloughi a aidi. Pochybujeme o tom, že by tyto rasy, daleko od svého životního prostředí, mohly zůstat věrny samy sobě. Dvě z jejich největších schopností by zmizely nebo ztratily smysl. Jsou to pudová vazba na člověka a jejich přizpůsobivost v mnohdy nemilosrdném prostředí. Doufáme, že v Maroku ještě dlouho bude platit heslo: „volný život lidí a psů".